Jdi na obsah Jdi na menu
 

Zápisky z porodnice

5. 6. 2012

Sobota 2.6.2012

O půl páté ráno jsem se rozhodla, že je ta správná doba začít burcovat mámu. Nutno podotknout, že jsem ji jinak v noci nechala výjimečně pořádně vyspat, aby bylo hned jasné, že se něco chystá... No ne, že by to pochopila. Prostě se otočila na druhý bok, že bude jako ještě spát. Tak jsem ji v pět vzbudila znova, opět bez nějakého uspokojivého výsledku. Až když jsem ji znovu budila ve čtvrt na šest, o půl a ještě ve tři čtvrtě, pochopila, že spát už teda asi nebude, a tak s tátou konečně vstali.

Od šesti už jsem teda mámě co pět minut jasně signalizovala, že se chystám ven. Táta už na mámu významně koukal, jestli teda už, a máma pořád nechápavě vrtěla hlavou a říkala, že asi ne, že to bolí málo, a že i poslíčky, kterými jsem zkoušela její připravenost už dobré tři týdny, bolely víc.

Místo toho, aby se chystali do porodnice, tak v klidu posnídali, dali vařit polívku na dnešek a nachystali maso na zítra na oběd. Tak jsem přitvrdila, aby teda bylo jasno, že už jsem si v bříšku pobyla dost dlouho. A máma teda co pět minut vstala a na minutku se opřela o linku a dýchala do bříška, tak jako to dělala vždycky u poslíčků, v rámci tréninku. Ale dál chystala jídlo a k odchodu se neměla.

O půl osmé se máma rozhodla preventivně si dát dlouhou teplou sprchu, protože už jí ta pravidelnost začínala být podezřelá. No, to brzo teda, po třech hodinách mých snah jí vysvětlit, že už jdu ven. Ale alespoň nějaký pokrok. A čekala, jestli to přejde. No samozřejmě nepřešlo, když už jsem se rozhodla, tak na tom nehodlám nic měnit. Takže to v osm vzdala a domluvila se s tátou, že se teda pobalí a cvičně zajedou do porodnice. No hurá!

Po cestě máma ještě vtipně stopovala čas, aby věděla, jak dlouho to asi bude trvat, až jako pojede rodit, a naměřených dvanáct minut si náramně pochvalovala. Takže to pořád nepochopila, i když už v sedě kontrakce nešly tak pěkně prodýchávat, jako když se opírala o linku. Samozřejmě taky nejeli až do areálu porodnice, ale zaparkovali na parkovišti, tašku nechali v autě (no díky bohu, že si ji alespoň vzali s sebou) a do porodnice se prošli. Jako vrchol všeho máma poté, co se na zvonku k ambulanci porodního sálu ozvala sestřička s tím, co se děje, nahlásila, že se přišla zeptat, jestli náhodou nerodí. To už bylo po půl deváté - no co si jako za ty čtyři hodiny myslela?

V ambulanci teda vysvětlila, jak to je s těmi bolestmi, a sedla si "na monitor". Teda ne jako že by zasedla nějakou obrazovku od počítače, ale uvelebila se v křesle a na bříško dostala dvě sondy. Jednu, co kontrolovala moje srdíčko, a druhou, která hlídala, co provádím s její dělohou, a jak se teda stahuje. To už znám od pana doktora z ordinace, říká se tomu CTG nebo kardiotokografie a v květnu jsme takhle dvacet minut proseděly na každé prohlídce. Jak to už tak bývá, když se začalo měřit, intervaly se prodloužily na nějakých sedm až deset minut. Ale seděly jsme tam přes půl hoďky, tak bylo alespoň vidět, že je to pravidelné, a že už se opravdu chystám ven.

Tak nás ještě zkontrolovala paní doktorka, a říkala mámě, že je to teda v začátku, takové hraniční, a že občas ještě maminky s takovým nálezem posílají domů, ale že tam mají docela klid a může to nabrat rychlý spád, tak že nás teda přijmou. Taky se na mě koukla přes ultrazvuk a nahlásila, že se to už špatně poznává, protože mám hlavičku hodně nízko (no bodejť bych neměla, když se nechápavé mámě snažím už od rána všemožně vysvětlit, že chci ven), ale že odhaduje mou váhu na 2.900 g, plus minus 300 g. To mámě udělalo velkou radost, a tak šla s úsměvem poprosit udiveného tatínka, aby donesl z auta tašku, že zůstáváme.

Tak nás v deset přijali na porodní sál. Měli jsme takový krásný veliký s vanou. Ne že by máma plánovala plavat ve vaně, ale trvala na tom, že si připlatí, aby měla sprchu a záchod pro sebe u sálu a ne společný na chodbě, a tenhle byl jediný volný. A tak máma chodila a opírala se o žebřiny a zase chodila a tak pořád dokola, a táta masážoval. A pak si máma dlouho užívala ten vlastní záchod.

A ve tři čtvrtě na dvanáct nás přišla paní porodní asistentka zkontrolovat a zeptat se, jestli nemá prasknout vodu, že by mě to popohnalo. Máma správně usoudila, že vím sama nejlíp, kdy si mám co prasknout, a že teda ještě počkáme a uvidíme, až nás přijde zkontrolovat příště. A taky že viděli. Jakmile se ve dvanáct objevila znovu, praska jsem si tu vodu sama. Tak nás zase zkontrolovala na monitoru, povolila mámě sprchu a zakázala záchod s tím, že až bude potřebovat, má ji zavolat, aby zkontrolovala, jestli už se nederu ven. Za to jsem byla opravdu vděčná, záchodovou mísu bych jako první na světě viděla nerada.

Ve sprše se ještě mámy ptala, jestli nechce něco od bolesti, když se tam tak svíjela, a máma hrála machry, že prý zatím netřeba, že to jde. Hahaha. No, vydrželo jí to přesvědčení ještě tři kontrakce, a pak mazala ze sprchy a křičela na tátu, ať volá tu paní, že potřebuje na záchod a něco od bolesti, jinak umře.

Paní přiběhla, zakázala mámě záchod a vysmála se jí s něčím od bolesti, že už by se nic nestihlo, že to už já chci ven. Byla jedna hodina, když doběhla taky pro paní doktorku (asi aby co nejvíc lidí začerstva vidělo, jak jsem krásná). A pak už to byla rychlovka, ve 13.25 jsem byla venku a bylo jasné, že jsem teda holčička. Ležela jsem mámě na bříšku a na všecky jsem křičela. Že se mi venku nelíbí, že uvnitř bylo krásně měkce a teploučko a vodička a dýchala a jedla za mě máma a vůbec, a že chci zpátky. No všichni mě uklidňovali a okázale ignorovali moje přání, jakkoli jsem ho dávala hlasitě najevo, a aby potvrdili, že je jim úplně jedno, co chci, od mámy mě odstřihli.

A bylo to. Pak mě trošku otřeli, abych mámě nevyklouzla, a táta mi popsal levou ruku a nohu. Na ruku napsal 102, takové jsme dostali číslo, a na nohu Nahodilová, jako bych nevěděla, čí jsem. Taky mi naměřili kulatých 50 cm a navážili 3.070 g.

Následující hodinku jsem se tulila střídavě půl hodinky s mámou, a když mámu šili, tak taky půl hodinky s tátou. To už jsem věděla, že není cesty zpět, když jsem odstřižená, tak už jsem ani nekřičela. A máma mi pořád něco povídala, a táta mi pořád něco mlčel, ale zase se na mě krásně usmíval, takže jsem tušila, že to možná zas až taková hrůza na tom světě nebude.

O půl třetí mě táta odmítl vydat sestřičce z novorozeneckého oddělení, aby mě odnesla vykoupat a pak donesla za mámou, až bude na oddělení šestinedělí. Vykoupat mě teda odnesl sám a za deset minutek už jsme byli zpátky u mámy, a já jsem vyfasovala fešáckou košilku, plínku, zavinovačku a postýlku na kolečkách s cedulkou s myškama. Takhle mi to slušelo. Tak volala máma do Bašky a táta do Třebíče, aby babičky, dědečkové, tetičky a prababička věděli, že jsou babičkami, dědečky, tetičkami a prababičkou, a že by se měli večer pořádně picnout, abych byla zdravá.

O půl čtvrté se máma sprchla a s tátou si mě odvezli na oddělení šestinedělí, kde se máma vysmála sestřičce, co mě chtěla odvézt, aby si máma mohla odpočinout, že mě nikomu nedá, a že se o mě postará sama. Na pokoji jsme se sešly dvě novorozené Adélky (aby bylo jasné, jak krásné a moderní mám jméno) a parádně jsme si spolu rozuměly. Byla sice o den starší, ale zase mi vysvětlila, jak tam všechno chodí, a hlavně jak maminám ten pobyt v porodnici náležitě osladit.

A tak jsme se s druhou Adélkou až do tří hodin do rána budily na směny. Vždycky hodinu řvala jedna, v rychlosti se nechala nakojit, občas ani to ne, a jakmile zmlkla a usla, vstávala druhá. Zatímco my jsme pochrupovaly spokojeně, protože jsme věděly, že za nás má kdo táhnout štafetu, maminy se mínily zbláznit. O půl čtvrté se mi jich zželelo, tak jsem ztichla, i když jsem zrovna měla směnu, a dvě hoďky jsem je nechala spát, aby neřekly.

Neděle 3.6.2012

Po sedmé hodině ráno přišly vizity, z novorozeneckého i z šestinedělí, a zjistily, že jsem za tu prokřičenou noc zhubla na 2.920 g. Ale to tak prý ty první dny miminka mají. Sestřička z dětského naučila mámu, jak na mě musí, abych se pořádně přisála a naopak jí vysvětlila, že když bude potřebovat, abych přestala, stačí mě pošimrat na koutku úst, což u mě spustí hledací reflex, otevřu pusu, a je to. Tak to fungovalo dvakrát, než mi došlo, že jakmile mě máma šimrá v koutku, chce mi vzít prso. Vykašlala jsem se tedy na nějaké vrozené reflexy a vymyslela si vlastní, takže jakmile mě máma pošimrá v koutku, saju jak divá a nepustím a nepustím.

Odpoledne přijeli na návštěvu z Třebíče, tak jsem celou dobu dělala, že jsem hrozně hodné miminko, spala jsem a nechala se okukovat a fotit, a párkrát jsem i otevřela oko, aby se teda neřeklo. A tohle je první rodinný obrázek.

Večer mě pak máma vykoupala v hypermanganové vodě. Hrozně to smrdělo, tak jsem na ni celou dobu křičela.

Pondělí 4.6.2012

Dneska už mi navážili jen 2.830 g, pěkná redukční dieta, v té porodnici. Zato kolegyně Adélka už začala přibírat, tak ji pustili domů. No a máma dostala za úkol mě vždycky před a po kojení zvážit, aby se vědělo, kolik jsem vypila, a jestli není potřeba příkrm.

A hned kolem poledne jsem dostala od dětské sestřičky první pochvalu, kolik toho vypiju, že 20 g co hodinku až dvě je na tak malé miminko akorát. Další pochvala následovala od jiné sestřičky odpoledne. Ta pro nás přišla, že půjdeme stříhat zbytek pupečníku, který nám už pěkně seschnul. A protože mě máma zrovna přebalovala, pochválila můj plenkový výtvor, že už tam není nic z toho, co jsem si přinesla z mámina bříška, a všecko už je jenom z mlíčka. Tak mi vydržela celé odpoledne dobrá nálada, i když ten pupík mě teda pěkně zlobil.

Odpoledne mi pak dovezli místo Adélky nového kamaráda, Vládíka. Rázem máma zjistila, že jsem vlastně strašně hodné miminko, protože Vládík byl totéž, co já v sobotu, a řval jako na lesy. Navíc byla moc ráda, že mě ze sálu nenechala odvézt sestřičkou, ale že šel táta se mnou a přivezl mě zpátky, protože Vládíkova maminka došla ze sálu sama a na Vládíka musela přes tři hodiny čekat, než se dočkala.

Taky přišla paní z matriky, tak s ní máma vyřídila papírování, aby pak táta nemusel vyplňovat formuláře, a mohl jen podepsat tři papíry, až mi bude vyzvedávat rodný list. A stavili se i z ortopedie, tam jsem dostala taky pochvalu, že je všecko v naprostém pořádku.

A k večeru přijeli na návštěvu z Bašky, tak jsem zase hrála hodnou vnučku a neteřinku. Zbaštili mi to a rozplývali se.

V noci už jsem krásně spala, čili prokřičela jen asi hodinku kvůli pupíku, a budila se co dvě hodiny na jídlo. Zato máma začala vyrábět mlíko ve velkém, tak celou noc skučela a chladila a ledovala a rozčilovala se, že mám hlad "až" co dvě hodiny. Ta taky neví, co chce, přes den si zase stěžovala, že pořád jenom kojí a přebaluje, když jsem chtěla co hodinu.

Úterý 5.6.2012

Tak jsem začala konečně přibírat a vrátila se na nedělních 2.920 g. A protože jsem holka šikovná a stihla jsem se narodit do druhé hodiny odpolední, počítali mi už i sobotu jako den strávený v porodnici a slíbili, že mě pustí domů. Ještě mi teda vzali krev z patičky, asi abych na ně v dobrém vzpomínala, nebo co.

Po deváté si pro nás přijel táta. Pěkně se s mámou nasmáli, když zjistili, že venku leje jako z konve, a když včera máma diktovala tátovi, co jí má dovézt za oblečení, zapomněla mu nadiktovat taky nějaké boty. Aspoň že měla v porodnici takové ty ultramoderní plastovogumové děravé křusky. Lepší v nich než naboso. Kvůli tomu dešti šel táta zmoknout pro auto a přijel si pro nás až před vchod. Následoval čtvrthodinový boj na téma Jak připoutat dětskou autosedačku. Taky si to mohli natrénovat ještě beze mě, když už ji měli doma takovou dobu. No ale milosrdně jsem to prospala, jakož i celou cestu až domů, a taky vítání dosavadních čtyřnohých milostpaní, aby to pro ně nebyl takový šok. Křiku si ještě užijí ažaž.